Recenze knihy Podkovářství(poněkud opožděná)

Podkovářství

 

deklarované jako – Odborná publikace – učebnice

 

Autoři:             Jindřich Vinčálek a kolektiv

Vydal:              TIGRIS spol. s. r. o.

Vytiskl:            Tisk PÁLKA v r. 2015

Vydání:            druhé

Cena:               2800kč

Vydáno a spolufinancováno Evropským fondem a státním rozpočtem České republiky

 

 

Na úvod:

Postupným zvyšováním množství koní v naší zemi roste přirozeně i poptávka po podkovářské profesi. Výchovu nových, ale i profesní růst stávajících podkovářů samozřejmě bez kvalitní odborné literatury dlouhodobě nelze zajišťovat pouze občasnými odbornými semináři či kurzy. Nedávná a poněkud „útlá“ (i co do obsahu) vydání podkovářských učebnic, která po mnoha desetiletích vyplnila „díru“ na trhu s touto literaturou, okamžitě zmizela z knižních pultů, a proto jsem přesvědčen, že každý podkovář, který k tomuto řemeslu přistupuje zodpovědně, musí toto nové, originálně řešené a nebývale až encyklopedicky, rozsáhlé „Podkovářství“ kvitovat s povděkem.

Vzpomínám si, že při jednom rozhovoru s Jindřichem Vinčálkem, který se odehrál zhruba před deseti lety a při kterém zmíněný kritizoval české podkovářství snad v celé jeho historii (na což jsem alergický, proto si to pamatuji) včetně „zastaralé“ a dnes nedostupné podkovářské literatury, jsem pronesl v této souvislosti památnou větu: „Jindro, kdo jiný než ty, který je dvorním podkovářem brněnské veteriny a spolupořádá tu odborné semináře se špičkovými zahraničními lektory, by měl ve spolupráci třeba s Dr. Žertem napsat moderní učebnici podkovářství?“ Tehdy to rezolutně zamítl. Kdo ví, možná jsem ale jenom zalil už dávno zaseté semínko.

Ale zpět k samotné publikaci. Svým značným rozsahem (769 str.), velkým formátem (A4) a množstvím kvalitních barevných fotografií se na první pohled jeví jako velkolepá odborná publikace (učebnice), kterou by nám ostatní řemesla mohla jen a jen závidět. Přestože tato kniha není zrovna levná (2800kč), nekupují si ji jen podkováři, jak jsem se přesvědčil, ale i lidé, kteří kupř. vlastní pouze jednoho koně. U této skupiny, která sice řemeslu moc nerozumí, ale lidově řečeno chce být „v obraze“, zcela jistě také přispěje ke zvýšení jeho prestiže. Na reakce odborné podkovářské společnosti je ještě příliš brzy, ale přesto jsem už zaznamenal několik opatrných dotazů na můj názor.

Po zevrubném prolistování (ale pouze prolistování) a po ujištění se, že tato odborná publikace (učebnice) je skutečně spolufinancována, jak je v jejím záhlaví uvedeno, kromě jiného také rozpočtem České republiky čili, jak se dnes s oblibou říká „i z mých peněz“ (k soukromým tiskům se zásadně nevyjadřuji), odvážil jsem se ke stručné recenzi tohoto díla alespoň pro členy našeho Společenstva na stránkách Věstníku Společenstva.

Musím se přiznat, že na první pohled i na mě učinila tato výpravná kniha výborný dojem. Díky svému širokému záběru, a přesto přehlednému členění a zjevné snaze o komplexní přístup k řešené problematice (v souvislostech) a s množstvím názorných barevných fotografií se jistě stane vyhledávanou nejen podkováři, ale třeba i veterináři. Především zpracování širší „koňařské“ tematiky, ale hlavně její anatomické části, je podle mého názoru na špičkové, dalo by se říci na vysokoškolské, úrovni a ani mi nepřísluší tuto část (ve starší odborné literatuře v tomto rozsahu a na této úrovní dříve dostupnou pouze pro veterináře) komentovat.

Po mnohaletých všeobecných zkušenostech s „moderní“ odbornou literaturou, učebnice nevyjímaje, jsem však ve svém zběžném úsudku opatrný a svůj letitý názor, že poslední opravdu kvalitně (na svou dobu) zpracovaná odborná literatura vycházela snad někdy kolem roku 1980, se mi bohužel mnohokrát potvrdil. Myslím tím tu, ve které jste pravidelně nacházeli i tzv. opravný lístek.

V této souvislosti mě především zaujala a nejen v úvodu opakovaná věta (úvody čtu zásadně a pečlivě): „výsledkem práce sektorové rady zemědělství bylo vyčlenění pozice podkováře z područí zemědělského kováře“. Jelikož už z názvu podkovářství je jaksi na první pohled patrno, že jeho nedílnou součástí je (i po ataku umělohmotných materiálů), snad mi autoři prominou, pořád ještě kovářství, nalistoval jsem tedy v knize příslušnou kapitolu číslo č. 27 – Zpracování kovů na str. 312 a následné příbuzné kapitoly a ke svému nemilému překvapení zjistil, že Sektorové radě se to vyčlenění podkováře z „područí“ kováře (ať zemědělského či jiného) povedlo alespoň na stránkách této „učebnice“ opravdu dokonale. Dokonce se nebojím napsat, že tak dokonale, že z podkovářství zbylo už jenom to „pod“ lépe řečeno „europod“.

Netuším, jakými „odborníky“ Sektorová rada zemědělství disponuje, ale měla by si uvědomit (když už oplývá takovou mocí), že tímto vyčleněním na sebe převzala náročný a odpovědný úkol zajistit pro adepty podkovářského řemesla alespoň kvalitní základní kurz kovářství, což pro tuto deklarovanou učebnici představuje také, i když minimální, ale kvalitní a na soudobé úrovni vyhovující a pravdivé teoretické informace.

Nemám rád, když někdo dělá z kovářů blbce. To se však na stránkách této publikace povedlo mírou vrchovatou. Protože jinak než arogantní namyšleností nelze nazvat pokus anonymního autora o odborný text týkající se metalografie kovů (všeobecně) a železa především, tedy oblasti, která bývá i některými „kováři“ přes svoji složitost a náročnost podceňována, protože se k teoreticko-praktickým dovednostem dostávají v průběhu své praxe jaksi oklikou, empiricky, kdy jediným pramenem jejich poznání je smyslová zkušenost, lidově řečeno systémem pokus – omyl, aniž by vůbec tušili, k jakým změnám ve všech souvislostech obecně v kovech a ocelích především při jejich zpracování dochází.

Benjamin Franklin už v 18. stol. trefně prohlásil:

„Praxe je drahá škola, hlupáci však do jiné odmítají chodit“.

Nikoho nelze nutit do studia teoretické části, kterou každé řemeslo obnáší, to ale neznamená, že obrazně řečeno brány vědění a poznání zůstanou zavřené všem, tedy i těm, kteří teoretickou část nepodceňují. Tato „učebnice“ však takovým zdrojem rozhodně není. Upřímně řečeno, velice nerad se musím přiznat, že ještě nikdy v životě jsem se v učebnici z oboru kovářství nesetkal s takovou s__čkou, jako zde.

V této souvislosti si dovolím odcitovat ještě alespoň tři věty ze stejnojmenného spisu od uznávaného mravního filosofa H. G. Frankfurta em. profesora na Princentonské univerzitě, vydanou v překladu nakladatelstvím Kolumbus v roce 2005. Vřele doporučuji.

Cituji: „Pokud po člověku někdo chce, aby promlouval na téma, jemuž nerozumí, sračkám se nevyhne. Produkce sraček je tedy stimulována vždy, když povinnost či možnost hovořit převyšuje znalost daného tématu. Exkrement je látka zbavená veškerých živin.“

Kapitoly dotýkající se kovářství a metalografie kovů – především (Fe), ve snaze tyto z neznalosti co nejvíce okleštit, jsou zpracovány ve srovnání s ostatními na první pohled ledabyle, chaoticky až diletantsky. I ve své stručnosti až heslovitosti se však hemží nepřesnými, polopravdivými, ale i nepravdivými či podružnými informacemi na úkor, nebo úplný deficit, těch důležitých, což podle pravidla, že řetěz je silný tak, jak je silný jeho nejslabší článek, značně snižuje hodnotu celého díla. Jak má čtenář (student – učeň) s důvěrou přistupovat ke všem ostatním informacím na 769 stranách této deklarované, a já nevím kolika váženými institucemi posvěcené, odborné učebnice, když odborník na jedné jediné stránce nalézá takové množství i zásadních chyb a nesmyslů, že pokud se chce čtenář opravdu dopídit relevantních informací, musí zákonitě použít jiné, tzn. odpovědněji zpracované zdroje, o kterých by se měla taková učebnice ve výčtu použité a doporučené literatury také zmínit (starší podkovářská literatura se opírala o znalosti načerpané při studiu kovářství, které bývalo podmínkou pro podkovářskou činnost).

Nemohu se ubránit pocitu, že autor tuto oblast nehorázně podcenit, lépe řečeno v ní značně tápe. Nedokáže zjevně oddělit podstatné od triviálního, což je v tak stručně zpracovaném textu na první pohled patrné i z mnoha kusých a s kovářstvím absolutně nesouvisejících informací typu: „(…) odcházející plyny, z nichž se vyrábí kyselina sírová (…)“ apod.

Tak složitá (daleko složitější než je samotné podkovářství), ale pro kováře a potažmo i podkováře důležitá oblast, jakou je metalografie kovů a především železa, si v této učebnici zasloužila rozhodně profesionální a také širší zpracování, třeba i na úkor některých překošatělých partií.

V této souvislosti, a nejen podle mého názoru, by se autoři odborné literatury měli striktně držet zadání a vyvarovat se ve svých textech např. subjektivních výlevů typu: „jak to dělají jiní špatně na rozdíl ode mě, a to i mezi řádky“, jinak jejich třeba i kvalitní tvorba připomíná memoárovou literaturu, proti které nic osobního nemám, ale ať se proboha netváří taková kniha jako odborná učebnice. Bolístky si můžeme pofoukat v populárnějším tisku a rozhodně za méně peněz. Absence tohoto plevelu by potom uvolnila místo pro kvalitní zpracování kovářské tematiky.

Dovedu si už také představit, že tak stručného, a jak už bylo řečeno, až heslovitého zpracování části kap. 24. 1. Vlastnosti materiálů se mohl zhostit pouze v oboru povrchně vzdělaný člověk. Nemohu ale pochopit, že sám mrhá navíc tak drahocenným, redakcí pravděpodobně limitovaným místem, a napíše kupř. větu (a ne jednou): „Surové železo se vyrábí z horniny zvané železná ruda, která se dobývá ze země podobným způsobem jako například uhlí.“

Takové a podobně „duchaplné“ věty, napsané společně v jednom svazku, a ve srovnání se „superodbornými“ texty ostatních kapitol hemžících se latinskou lékařskou terminologií a bazírující na ní (autor snad promine), budou zcela jistě při studiu příjemným odlehčením, protože jsou hodny tak akorát prvouky na nižším stupni základní školy. A jestliže jsou kupř. pro podkováře tak „důležité odznaky při identifikaci (nic proti odznakům) ošetřovaných koní související s evidencí jejich práce“ (jak se píše v kapitole 4. 1. 2. na str. 24), přičemž by dotyčný měl vědět například co je šňupka, slivka (žabka) atd., měl by být tím spíše a na profesionální (ne kutilské) úrovni seznámen s metalografií dennodenně zpracovávané oceli.

Ale vraťme se ke kapitole 24. 1. – Vlastnosti materiálů (ze str. 274). Nemám v úmyslu tady suplovat evidentní deficit alespoň náznaku odborného textu, ale tady se tomu čistě pro názornost asi nevyhnu. Dovolím si ale okomentovat pouze několik vyloženě chybějících, chaotických či nepravdivých informací, a to podstatně stručněji, než by si toto téma po právu zasloužilo. Cituji: Čisté železo     (?) – a nic!

Všeobecně se pojmem technicky čisté kovy označují kovy s čistotou 99,9 až 99,99 %. Jejich výroba (rafinace) je velmi náročná, a tudíž drahá. Výjimečně se jich využívá pro speciální účely (kupř. polovodiče), pro konstrukční účely se absolutně nehodí, a proto bych s tím „čistým“ v kovářské praxi rozhodně šetřil.

(Fe) – Snad by na tomto místě stálo za to uvést alespoň základní informace o tomto i v dnešní době technicky nejdůležitějším kovu, o kterém dnešní adepti podkovářství rekvalifikující se povětšinou z netechnických oborů mají stejně jako většina populace přinejmenším velmi zkreslené představy. Takže velmi, ale opravdu velmi stručně.

Železo – Fe (sp. v. 7, 86 kg/dm³) je podobně jako ostatní kovy krystalickou látkou. Z taveniny ochlazováním krystalizuje podobně jako jiné kovy v několika modifikacích. Pro kováře jsou důležité modifikace α a γ.

Při teplotě nižší než 906°C – železo α – krychlová mřížka osazená devíti atomy, kubicky centrovaná. Technologické vlastnosti – pevné, houževnaté, značně vzdorující deformaci tvářením.

Při teplotách nad 906°C – železo γ – krychlová mřížka se čtrnácti atomy, plošně centrovaná. Technologické vlastnosti – měkké, tvárné.

Už z této kusé, ale pro kováře důležité informace, by se měl autor dovtípit, že kovací teploty uváděné v jeho dalším textu jsou poněkud nedostatečné. Jenom pro úplnost musím připomenout, že ohýbání materiálu, (kde by se tyto ještě daly akceptovat) nelze zaměňovat za jeho kování. Všeobecně platí, že tváření kovů (Fe) při teplotách, při kterých dochází k fázovým přeměnám, jejich struktuře příliš nesvědčí (modrý žár).

Čisté železo (Fe) se v technické praxi využívá z důvodů náročnosti jeho výroby jen sporadicky. (Fe) má díky svému atomárnímu uspořádání velkou afinitu (slučivost) ke kyslíku, a proto se v zemském povrchu vyskytuje prakticky pouze v rudách chemicky vázáno převážně na kyslík. V dnešní době se (Fe) vyrábí tzv. nepřímou metodou redukce oxidu železa uhlíkem ve vysokých pecích za nemalé spotřeby tepelné energie. Tento proces je v čase vratný, a proto musíme povrch (Fe) chránit před reznutím (oxidací), jinak se za pozvolného uvolnění energie opět změní v chemickou sloučeninu podobnou původní železné rudě. Při výrobě tzv. surového železa ve vysokých pecích se do jeho taveniny dostane,ať nevyhnutelně nebo záměrně, určité množství jiných prvků (C, S, P, Si, Mn, apod.), které s ním tvoří za normální teploty tuhé roztoky nebo chemické sloučeniny a které zásadně ovlivňují krom jiných (fyz., chem.) i jeho technologické vlastnosti. Na změny těchto vlastností má i zdánlivě nepatrná změna množství uhlíku v železe zcela rozhodující vliv. Důležitou hranicí, která dělí technické železo na dva druhy, je množství rozpuštěného uhlíku v železe (1,7 % C, některá literatura uvádí 2 % C). Technické železo obsahující více než 1,7 % C nazýváme litinou, která není kujná. Technické (Fe) obsahující méně než 1,7 % C nazýváme ocelí a ta na rozdíl od litiny kujná je.

 

Technické železo

-         litina (2 % - 7 % C), šedá, bílá – užití ve slévárenství a na výrobu ocelí

-         ocel (podeutektoidní) s obsahem uhlíku do 0,8 % C

§  0 – 0,2 % C – měkká

§  0,2 – 0,4 % C – středně tvrdá

§  0,4 – 0,6 % C - tvrdá

-         ocel (eutektoidní) 0,8 % C

-         ocel (nadeutektoidní)

§  0,8 – 1,2 % C – nástrojová tvrdá

§  1,2 – 1,6 % C – nástrojová velmi tvrdá

 

Plky o „čistém surovém železe, které má špatné vlastnosti a proto má malé uplatnění“ jsou jenom plky pro vyplnění místa na papíru. Technická literatura, pokud mě paměť neklame, nezná pojem „nečisté surové železo“ (nezaměňovat s přirozeným znečištěním surového železa při výrobě, proto se přeci nazývá „surové“). Zajímalo by mě tedy co „básník“ tedy tím „čistým surovým železem“ myslí? A jenom na okraj, některá surová železa mají bohaté uplatnění ve slévárenství, což ale (když už máme být tak struční) není středem našeho zájmu. Surové železo je především meziproduktem k dalšímu hutnickému zpracování, tzv. zkujňováním na plávkovou ocel, která se dnes vyrábí „spálením“ (oxidací) většiny doprovodných prvků včetně uhlíku v konvertorech nebo Siemens-Martinských pecích.

Načež následuje věta: „Proto se používá (surové železo) ve slitinách s uhlíkem aby došlo ke zlepšení jeho vlastností.“ Lapidárně řečeno -  obsahuje-li surové železo kromě jiných prvků až 7 % C, čili samotné je slitinou s uhlíkem, tato věta nedává smysl a pozorně čtoucího a logicky uvažujícího studenta (učně) musí zákonitě přivádět v zoufalství.

Dalším výrokem v této kapitole je: „Ocel – materiál pro výrobu podkov má obsah uhlíku v rozmezí 0,03 % až 1,67 % C.“ Nehoráznost tohoto tvrzení mě vyděsila. Zajímalo by mě, ze kterého prstu byla tahle informace vycucána, protože dotyčný evidentně nikdy nemlátil kladivem do extra tvrdé oceli obsahující 1,67 % C. Kdyby se tedy alespoň namáhal prolistovat technické normy uhlíkatých ocelí, které tvoří asi 90 % ocelářské výroby, dospěl by k závěru, že až na opravdu speciální účely se v technické praxi uplatňují oceli s obsahem uhlíku jen do 1,5 % C. Dříve používané nástrojové uhlíkové oceli jsou stejně v dnešní době nahrazovány ušlechtilými slitinovými (legovanými) a rychlořeznými ocelemi a už z jejich označení – nástrojové – jasně vyplývá, k jakým účelům (byly) jsou určeny. Za opravdu kujné považovali dříve kováři „železo“ s obsahem uhlíku do 0,5 % C!

Nechápu tedy, ale rád se nechám poučit, jakýmiže speciálními výhodami bude disponovat kůň podkovaný podkovami z vysokouhlíkové ušlechtilé nástrojové oceli běžně na trhu nedostupné a násobně dražší (kvůli náročné výrobě, deklarovanému chem. složení, určené k dalšímu náročnému tepelnému zpracování atd.), než podkovaný podkovami z běžně dostupné, levné konstrukční oceli (tř. 10) obvyklé jakosti?

A na dalším řádku tohoto plkání si můžeme vybrat hned ze dvou protichůdných informací. Cituji: „Čím je vyšší obsah uhlíku v oceli, tím déle vydrží a má lepší pevnost v tahu.“ – a po ní vzápětí následuje protichůdné a nesmyslné: „Její pevnost se snižuje zvyšujícím se obsahem uhlíku.“

A i další větou autor opět a opět prokazuje, že této problematice vůbec nerozumí, jinak by nemohl napsat: „Bod tání pro ocel je mezi 1300 – 1400°C.“ Pisálek tohoto tvrzení zřejmě vůbec netuší, že existuje (a už hodně hodně dlouho) nějaký rovnovážný diagram metastabilní soustavy slitiny železa s karbidem železa (Fe – Fe₃C), bez jehož alespoň zběžné znalosti se žádný profesionální kovář při tepelném zpracování uhlíkových ocelí neobejde, jinak by z něho odvodil správné údaje. Nastudováním a jeho praktickým užíváním spolu s tabulkou barev a teplot ohřáté oceli se stává tento diagram základní a nezbytnou pomůckou pro optimální tepelné zpracování uhlíkových ocelí.

Porovnáme-li tedy v knize uvedený údaj bodu tání pro ocel (1300 – 1400°C) s hodnotami v diagramu (Fe – Fe₃C), zjistíme, že tento údaj neplatí všeobecně, ale pouze pro ocele s obsahem uhlíku v rozmezí 1,2 % - 0,5 %. Teplota tání či tuhnutí je závislá na obsahu uhlíku v dané oceli. Z diagramu vyčteme, že tato prakticky kopíruje čáru solidu z bodu (E) při koncentraci 1,7 % C = 1135°C do bodu (J) při koncentraci 0,2 % C = 1445°C. Čára likvidu je potom hranicí mezi taveninou + austenitem a úplně roztaveným kovem (Fe). Porovnáme-li tedy hodnoty v knize uvedené (1300 – 1400°C) s hodnotami odečtenými z hodnověrného diagramu (Fe – Fe₃C), což je 1135°C – 1445°C, činí tento rozdíl 210°C – v učebnici nepřípustné! (čisté Fe má bod tání dokonce 1539°C).

 

 

Kapitola:          27. Zpracování kovů

27.1. Základy výroby železa

Zdánlivě relativně „malých“ excesů, kterými se text jen hemží, si už nevšímám, i když mě iritují a v odborné publikaci (učebnici) tyto nepřesnosti nemají co dělat. Jenom pro příklad cituji: „Vytěžené rudy se upravují tak, že se většina hlušiny odděluje od rudy, která má vysoký obsah příslušného kovu. Za tím účelem se ruda drtí a různými způsoby třídí, přičemž procentuelně stoupá obsah kovu v rudě.“ Autor by měl vědět, že „obsah“ kovu (železa) v rudě (chemické sloučenině) nelze mechanicky ovlivnit, a proto je pro danou rudu konstantní. S rudou se však vytěží i určité množství hlušiny, jejímž odstraněním vznikne rudný koncentrát, který v daném objemu vykazuje vyšší objem samotné rudy.

 

Kapitola          27.2. Zákl.  kovářské postupy využívané podkováři při tvarování železa.

Především bych chtěl upozornit na (v moderní učebnici) nepřípustnou, zastaralou, avšak dodnes některými starými kováři používanou terminologii:

Dříve:

Železo – obecně se dříve tímto výrazem označovala nízkouhlíková měkká ocel.

Ocel – dříve byla takto označována tvrdá uhlíková (kalitelná) ocel.

 

Dnes:

Železo – prvek (Fe) čisté, - surové Fe, - technické Fe

Ocel – konstrukční (měkká, tvrdá) – nástrojová (tvrdá), - legovaná

 

Stará terminologie se v textu učebnice velmi často mísí s dnes používanou moderní terminologií, což působí více než chaoticky – v učebnici nepřípustné!! Takže (v učebnici) ne železné podkovy, ale ocelové, i když se tyto třeba nedají zakalit, což asi autorovi činí nemalé myšlenkové potíže. Zvyk je totiž železná košile.

Četbou dalšího textu se nějak nemohu ubránit pocitu, že odbornou, ale ani jazykovou korekturou se v tomto spisku nikdo očividně nezabýval. Nemohu jinak než upozornit na terminus – technicus. Každý, tedy i technický obor, kovářské řemeslo nevyjímaje, má ve svém vínku ustálenou a všeobecně používanou jednotnou, a hlavně jednoznačnou terminologii, která při jakékoliv komunikaci vylučuje jakoukoliv záměnu či nedorozumění. Proto se vždy kladl přísný důraz v kvalitní odborné literatuře na jejím dodržování a v učebnicích především!!! Slangové, krajové či dokonce osobní „výrazivo“ do učebnice v žádném případě nepatří. V této souvislosti bych (už poněkud škodolibě - fuj) doporučoval obohatit další vydání této publikace podobným slovníčkem, jaké visívaly v kovárnách na přelomu 19. a 20. století a v nichž se to pro změnu hemžilo germanismy.

Příklad slovníčku: (namátkou)

špice                           - hrot, špička

odsazování                 - osazování

vytahování                 - prodlužování

rozkovávání               - rozšiřování

probiják                     - průbojník

protloukání                - probíjení

hrot kovadliny            - nos kovadliny

ostré ohýbání              - ?

pozvolné ohýbání       - ?

přitlouct                     - přibít

a tak dále a tak podobně

 

Některé další, text ověnčující věty jitří moji představivost opravdu, ale opravdu mírou nebývalou. „To by se mělo tesat“ – prohlásil by klasik. Při četbě této sračky se už dokonce nemohu ubránit ne širokému úsměvu, ale přímo chechotu, který mi však vzápětí na tváři tvrdne v zoufalou grimasu při neodbytné představě (učebnice á 2800 Kč), přesto či právě proto začínám v textu propiskou (2800 Kč sem, 2800 Kč tam) glosovat.

Cituji kupř.: „Výhodou sekání za studena je, že není nutno věc odseknout zcela, protože ji lze kladivem urazit (…)“

Smečuji: „… čímž se ale vystavuji riziku, že budu mít uražené, ba dokonce přímo nasrané kus železa“.

Konec srandy – tady přestává už opravdu legrace!

 

Obrázek 27.19. Ohýbání pásoviny dlouze (- snad ploché oceli)

Obrázek 27.27. a 27.28. – popiska: „kovářský postup štěpení je využit při extenzním podkování (…)“

Zprvu jsem myslel, že byl tento obrázek i s popiskou zařazen ze škodolibosti (jak se to dělat nemá). Je na něm totiž názorně vidět, že i mistr světa (jak je v textu uvedeno) pan David Variny ze Skotska se při semináři ŽSP v Měníku (koho to může v učebnici zajímat) lidově řečeno – utnul. Dosekávat totiž materiál na kovadlině za cca 15 000 Kč ostrým a kaleným sekáčem (znamenákem) bez podložky z měkké oceli by si zasloužilo hrubého pokárání, dříve dokonce pár pohlavků. To se přeci nedělá a už vůbec ne v učebnici!

A propos, nedisponuje-li ŽSP alespoň jedním pořádným (profesionálním) kovářem, který by se na těch několika fotografiích vystříhal svého, a chápu, že těžko odnaučitelného zlozvyku, myslím tím ten vytrčený palec, a to kladivo držel v pěsti, tak jak se z ergonomického hlediska správně má, nějakého bychom na tu chvíli dodali. Rozhodně bych ale doporučoval pro další vydání knihy – přefotit, a bazíruje-li vydavatel i nadále na dotyčném, tak přidrátovat (myslím tím ten palec). V učebnici kovářství – nehorázná hrůza!!!

Svařování v ohni:

Cituji: „Všeobecně platí, že nejlépe se svařuje ocel s vysokým obsahem uhlíku.“

Musím už poněkud unaveně konstatovat, že i tato informace je scestná, protože je tomu právě naopak. Nejlépe se totiž svařují oceli s nízkým obsahem uhlíku. „ Vysokouhlíkové“ ocele jsou všeobecně hůře svařitelné až nesvařitelné vůbec!

 

Kapitola           27. 3. Kovářské postupy ovlivňující vlastnosti kovů.

Nemohu se také zbavit celkového dojmu, že některé kapitoly včetně obrazové dokumentace a jejich popisek kladou čtenáři více otázek na dané (kovářské) téma než odpovědí. V tomto konkrétním případě se tedy za čtenáře ptám jakých kovů (mědi, hliníku, hořčíku, ocelí)? A to uvádím jen kovy, které jsou v knize jen tak mimochodem zmíněny. Že jde pouze o oceli, by se měl čtenář jaksi mimochodem dovtípit z následujícího výčtu jejich tepelného zpracování:

Kalení

Cituji: „Základní podmínkou kalitelnosti materiálu…“

A opět (vašeho železa či uhlíkové oceli, mědi, hliníku…) – jak má proboha elév kovářství (pole neorané) jaksi mezi řádky vytušit, o jaký materiál půjde?

Protože cituji: „Např. železo kalit nelze, zrovna tak, není možno kalit některé druhy ocele, především měkké konstrukční ocele jsou nekalitelné.“

            Touto a nejen touto nejednoznačností (všimněte si, jak jsem ohleduplný) si autor buď vyloženě dělá ze čtenáře srandu, nebo apeluje na jeho inteligenci mírou přímo kvízovou. Blíže nevysvětleným, ale kupodivu pravdivým výrokem, že železo kalit nelze v přímém spojení s nekalitelností některých druhů ocelí, především měkkých konstrukčních, je nastolena úplně zbytečná (absurdní) otázka, co tím železem autor vlastně myslí? Budˇ jde o chemicky čisté Fe jako prvek, které se v běžné praxi nevyskytuje (proč se tedy o něm zmiňovat), nebo o zastaralé označení právě nízkouhlíkových, měkkých konstrukčních ocelí, které však v moderní učebnici (jak už bylo mnohokrát řečeno) nemá co dělat.

      Nebudu komentovat další… Jenom bych rád podotkl, že tepelným zpracováním lze ovlivnit mechanické a technologické vlastnosti uhlíkových a nástrojových ocelí (pevnost, tvrdost, vrubovou houževnatost, odolnost proti opotřebení atd.). S tím je spojena změna struktury oceli, a z toho důvodu je nutná znalost rovnovážných diagramů a fázových změn, jejichž deficit je v této učebnici bohužel evidentní. Kovář, který si neumí vyrobit či opravit svoje nářadí a nástroje a následně, cíleně tepelně zpracovat, není toho jména hoden. Z dezinformací, kterými tato „odborná“ učebnice jen hýří, se bohužel nedozví prakticky nic.

 

Kapitola          28. Ruční výroba podkov

Cituji: „Nejvýhodnější teplota pro kování je 800 – 900°C. Kovat při menších teplotách není výhodné.“

Snad mi laskavý čtenář této recenze promine můj gradující sarkasmus, ale jinak už bohužel nemohu. Z informací v této knize „černé na bílém“ uvedených (krásná tabulka barev při ohřevu oceli a nejvýhodnější teploty pro kování 800 – 900°C) jsem já blbec teprve nyní po 55 letech kovářského praktikování zjistil, že jsem po celou tu dobu to zpropadené železo či snad měkkou ocel (já vlastně už ani nevím) před kováním přehříval podle potřeby o nějakých 200 – 500°C na světle žlutou až bílou barvu, tedy 1000 – 1300°C, zatímco, já vůl, když mi to zchladlo na třešňově červenou, to je na nějakých 800°C, to strkal zpátky do ohně znovu ohřát. A proč není výhodné kovat při nižších teplotách než 800 – 900°C, jak se v knize uvádí, zůstává tajemstvím i samotnému jinak sdílnému autorovi, od kterého se spíš dozvíme, že „v dáli hárá pes, ale neví, že se blíží jez“.

Tolikrát v této knize proklamovaný důraz na velfáre koně, by se měl zákonitě odvíjet od „velfáre“ komplexního zvládnutí řemesla, tedy i jeho teoretické části. Některé partie této knihy jsou bohužel důkazem dalšího úpadku tohoto na vědění a umění náročného řemesla, který graduje ve srovnání s minulostí už i na papíru. Vždycky se nějaká chybička vloudí, která se v další reedici opraví. Kdyby šlo v tomto případě o první vydání, asi bych byl poněkud ohleduplnější. Jenom je mi líto autorů kvalitně zpracovaných textů, kteří se obrazně řečeno houpou na stejné větvi s tvůrcem této „sračky“.

 

Hlavní část knihy (od kap. 29. na str. 337) je věnována vlastnímu podkování ve všech jeho aspektech. Autor zde zjevně vychází z bohatého archivu a zkušeností a podle mého názoru snese toto oddělení (ve srovnání s výše kritizovaným) bez uzardění vysoké hodnocení. Texty jednotlivých kapitol k dané problematice jsou psány svižným, inteligentním, ale srozumitelným jazykem. Ze stylizace textu čiší zjevný entuziazmus autora pro obor, který jej vede k zajímavému popisu takových podrobností, že v celkovém kontextu budí dojem absolutního vyčerpání relevantních informací na všechna popisovaná témata, takže při namátkovém studiu některých i všeobecně známých problémů jsem se ani jednou nenudil suchopárným popisem. K dané problematice je vždy vkomponovaná určitá přidaná hodnota o nové poznatky a názory.

Pokud mám něco málo vytknout tomuto oddílu učebnice, musím poněkud ze široka. Můj otec (ročník 1897) zastával kromě své kovářské a podkovářské praxe za první a druhé republiky také funkci soudního znalce v oboru kovářství a podkovářství a v posuzování provedené podkovářské práce byl velice obezřetný. Jako bych ho slyšel, jak namítá nad některými obrázky a jejich popiskami: „co je opravňuje tadyhle napsat, že je kopyto špatně upravené a podkované, když podle množství přerostlé rohoviny (4 – 5 cm) a značné opotřebovanosti podkovy ho podkovář neviděl skoro půl roku. Po takové době je každé, tedy i původně možná dobře upravené a podkované – „špatně podkované“. Většina ortopedických změn od normálu se po delší době od posledního podkování u starších koní urputně (chronicky) vrací, jak je všeobecně známo.“ Kupř. (obr. 37. 53 A, B, C) na str. 400 jeví kopyto známky značné zanedbanosti. V odsudku anonymního podkováře, že špatně upravil a podkoval toto kopyto, bych i já byl jako v mnoha podobných a v knize uvedených příkladů tedy poněkud opatrný. Nedivím se potom mnoha podkovářům, že „přeženou“ přesah délky i šířky podkovy na kopytě, aby vyhověli náležitostem správného podkování i po „půl roce“. V této souvislosti je třeba směřovat (jak je v knize také uvedeno) osvětu i mezi majitele a ošetřovatele koní, kteří by měli mít alespoň základní povědomí o podkovářství, trochu důrazněji a dali své koně podkovat častěji.

Co na závěr?

Řemeslné učebnice by podle mého názoru měly vést jako dříve k pečlivosti zpracování příslušného materiálu v běžné praxi „stejně jako na soutěžích“. Ta hrůza kupř. ze str. 393 nesvědčí o řemeslné způsobilosti zhotovitele a uvedený obrázek v učebnici bez dehonestujícího komentáře se pro mnohé může stát normou. Na podkovářství je v poslední době mnohými nazíráno více jako na aplikovaný vědní obor, kde bývá kladen důraz na vědecky podloženou funkčnost zákroku především, z něhož se však úroveň řemeslného zpracování víceméně vytrácí. Dříve (ve složitých případech) symbióza veterináře se šikovným podkovářem je nyní nahrazována „veterinářo-podkovářem“ v jedné osobě, přičemž se řemeslo mnohdy stává spíše popelkou. Toto pojetí by mělo do budoucna klást na adepty podkovářství zvýšené nároky (min. středoškolské vzdělání) nejen v morfologii, etologii, fyziologii, anatomii (sp. onychologii), posuzování, diagnostice atd., ale i v kovářské technologii včetně a jejím praktickém zvládnutí. V tomto náročném (na vědění a umění) oboru tedy nelze žádnou jeho složku podcenit či upřednostnit na úkor jiné. V tomto směru by podle mého názoru měly být učebnice vzorem.

 

Celkové hodnotím knihu kladně. Jenom mě mrzí, že odvaha podílet se na tak obsáhlém a v mnoha směrech hodnotném díle byla pro autora (autory) některých kapitol větší než sebekritičnost. Přesto si myslím, že tato publikace obohacuje naši českou „podkovářskou vědu“ o nové názory na danou problematiku, nové technologie, materiály a jejich zpracování a v takto širokém a uceleném vydání by se (po nezbytné úpravě) měla stát podle mého názoru základní, moderní odbornou literaturou nejen pro začínající podkováře. Spolu se závěry z odborných seminářů, které i ŽSP pravidelně pro podkováře zajišťuje, by následně měla či mohla růst i celková úroveň našeho podkovářství.

 

 

Jiří Piskáček

Střední škola dostihového sportu a jezdectví

Velká Chuchle – Praha 5

Společenstvo kovářů a podkovářů Čech, Moravy a Slezka