Poslední události ohledně posledních podkovářských zkoušek.

Pokusím se popsat situaci zeširoka, aby zorientovali i ostatní členové společenstva, kteří se k této věci dostali později. Napříč společenstvem proběhla korespondence s překlady z posledního jednání EFFA u kulatého stolu, kde se rozebíral průběh posledních podkovářských zkoušek na škole v Jaroměři vedených K. Kysilkou, jakožto autorizovanou osobou. J. Vinčálek přišel s obviněním, že zkoušky neproběhly podle vytvořeného standardu, zpochybnil akreditaci EFFA udělenou loni K. Kysilkovi. Žádal provedení akreditace nové, byť ve své režii. K. Kysilka průběh zkoušek podle zápisu obhájil, ale při závěrečném hlasování byl jediným nesouhlasným hlasem ten od J. Vinčálka. Takže když přišla pozvánka na společné jednání v jezdecké hale na hřebčíně v Měníku s tématem o sjednocení úrovně podkovářských zkoušek v České republice, očekával jsem, že dostanu vysvětlení, proč se názory J. Vinčálka rozcházejí s názory EFFA a K. Kysilky.

Ale bylo to obráceně. Vysvětlovat měl K. Kysilka.

Na první pohled to je poměrně jednoduché - K. Kysilka je obviněn, že neprovedl poslední zkoušky přesně podle kvalifikačního standardu. Kvalifikační standard je dokument, který vznikl ve skupině kolem J. Vinčálka a velmi přesně popisuje co je zapotřebí při zkoušce dělat, kdy to dělat, jak dlouho to dělat a kolik za to dostat bodů. Až sem se jeví požadavek skupiny celé skupiny kolem J. Vinčálka jako relevantní a jasný.

Karel Kysilka na uvedenou výtku odpověděl, že zkoušky proběhly podle standardu a vlastně by nebylo víc o čem se bavit, protože i při posouzení situace s následným hlasování u EFFA se dospělo ke stejnému výsledku. Ovšem tato odpověď byla rozporována ze strany M. Kubišové a tak nezbylo než se ponořit hlouběji k jednotlivým bodům závěrečných zkoušek.

Vytýkáno bylo zejména, že při zkouškách u K. Kysilky studenti nekovou celého koně, ale vždy jen dva páry končetin na dvou koních různých plemen, dále byla vyslovena pochybnost o kování mrtvé nohy všemi účastníky zkoušky, pochybnosti prý také vzbuzovalo posuzování koně před podkováním a jisté nejasnosti byly i ohledně korektur hříbat.

Toto vše bylo vyřčeno do nepříliš vlídné atmosféry vytvořené příznivci J. Vinčálka, jimž je podsouváno, že oni si své zkoušky museli (či budou muset) tvrdě vybojovat, zatímco kurzisté K. Kysilky údajně získávají osvědčení podkováře "zdarma". Celá situace gradovala výkřiky typu "tiskárna profesních kvalifikací" a zazněla i výzva k odchodu ven, k vyříkání si to „na férovku“. K. Kysilka se skutečně sebral k odchodu, ale následně vyhrocenou situaci mírnila M. Kubišová, takže se jednání podařilo vrátit do věcné roviny a došlo i na naši argumentaci.

Společně jsme se snažili vysvětlit průběh poslední zkoušky a důvody, které vedly k tomu, proč byl z některých částí zkoušek J. Vinčálek jako pozorovatel vykázán. Striktně jsme odmítli, že bychom se měli kdy v budoucnosti účastnit hodnocení kurzistů J. Vinčálka a rovněž jsme odmítli hodnocení žáků a kurzistů z Jaroměře J. Vinčálkem, protože jsme přesvědčeni, že každá škola a hlavně každá autorizovaná osoba má být garantem svých žáků. Jestliže nám leží na srdci úroveň konkurenční školy, tak dle našeho mínění stačí, když pozorovatel z druhé školy ohodnotí průběh zkoušek na té které škole. Případně v přátelské atmosféře může dát podnět ke změně zkoušek u vedení školy, je-li přesvědčen, že ve druhé škole se daná věc dělá lépe a může být tak inspirací. Odmítáme braní žáků při zkouškách jako rukojmích a prostřednictvím nich naplňovat různé ambice, ať už směřují kamkoliv.

Domníváme se, že spolupráci si nelze vynucovat diktátem, žalováním u Ministerstva zemědělství, EFFA, či zpochybňováním úrovně zkoušek.

Z dalšího jednání vyplynulo, že problém je s kvalifikačním standardem v jeho aktuálním znění. Chybou v minulosti bylo, že se J. Vinčálkovi a spol. nechala volná ruka při jeho vytváření, nebrala se v úvahu důležitost tohoto dokumentu, a laxně se přistupovalo k připomínkování. Zde je z mého pohledu trochu zamlženo, neboť pohled Podkovářské školy, s.r.o. nerozlišuje, jestli připomínky byly vyžádány od školy v Jaroměři či přímo od K. Kysilky, nicméně už zase jasným faktem je, že byly akceptovány pouze připomínky ke dvěma naprostým banalitám a K. Kysilka tvrdí, že k podobě finálního znění kvalifikačního standardu neměl možnost se vyjádřit. Těžko v tomto bodě hledat, jak to vše před lety bylo (kvalifikační standard platí od roku 2013), ale nyní se předpokládá, že zkoušky budou prováděny přesně tak, jak je popsáno v tomto dokumentu. Právě zde je dle mého soudu „zakopán pes“ . Asi jako jediná profesní kvalifikace v celé Národní soustavě kvalifikací má tento standard úplně do puntíku přesně nadiktovanou osnovu zkoušky, což nemá srovnání napříč obory a evidentně byl vypracován na míru průběhu kurzů u Podkovářské školy s.r.o. Mimo jiné třeba předpokládá, že na zkoušku může přijít absolutně neznámý člověk, u kterého není jisté, zda umí přibít podkovu. Proto při zkoušce musí nejdřív pracovat s mrtvou nohou. Kvalifikační standard také nerozlišuje náročnost práce s chladnokrevnými plemeny.

Takže v současnosti máme dle J. Vinčálka striktně postupovat podle kvalifikačního standardu, který nebere v úvahu odlišnosti výuky od Podkovářské školy, s.r.o. a který jsme neměli možnost připomínkovat.

Filozofie společenstva kovářů, podkovářské sekce musí být i s ohledem na žáky řemeslné školy odlišná od Podkovářské školy, s.r.o. Nelze v rámci jedné školy požadovat jiné nároky od kurzistů než od žáků, protože získávají kvalifikaci stejnou. Škola svým žákům nepředává vědomosti pouze jedním směrem, aby až při závěrečné zkoušce předvedli, co umí, ale jsou podrobováni celé řadě dílčích zkoušek tak, jak to známe každý ze svého vzdělávání. K závěrečné zkoušce se nedostane člověk, o kterém není nic známo, na rozdíl od Podkovářské školy, s.r.o., která tvrdí, že máme povinnost zkoušet každého, kdo o to požádá. V Podkovářské škole, s.r.o., je dle našich postřehů , vytvářena až nebezpečná iluze, že po složení zkoušky je každý už bezvadný podkovář a dále, že chovatelé nejsou schopni posuzovat jejich práci a ani to dělat nemusí - absolventi mají přece v ruce „papír“ a tak ten, kdo ho nemá evidentně prý nemůže ani podkovářskou práci hodnotit.

Oproti tomu Společenstvo kovářů vnímá provedení podkovářské zkoušky jako důležitý, ale přeci jen první krok kvalifikace podkováře s vědomím, že až praxe a spokojenost zákazníků i jejich zvířat dává podkováři důvěru a jméno tak, aby byl respektovaným a bezpečným partnerem všech chovatelů koní.

Jednání nedospělo po třech hodinách ani k minimálnímu kompromisu, takže bylo ukončeno.

Nezodpovězenou otázkou zůstává, proč je situace kolem zkoušek tak vyhrocená, komu to slouží a čeho chce strana J. Vinčálka dosáhnout. Jde-li skutečně o zdraví koní, prosperitu chovů a spokojenost chovatelů, jistě nebude problém kvalifikační standard upravit a zachovat tak možnost, aby čerství podkováři z obou škol měli možnost utkat se o své místo pod sluncem, protože teprve tam bude probíhat to důležité hodnocení jejich schopností. Jde -li o vytvoření monopolu na vzdělávání podkovářů, nebude nikdy žádná snaha či kompromis ze strany Společenstva kovářů dostatečný a na poli vzdělávání podkovářů může být ještě hodně „veselo“.

P. Koldušek