Bez kopyt není koně Část 5.: Podkova jako nutné zlo?

V minulém díle jsme psali o podkovách; proč se na koňská kopyta dávají a jaké výhody poskytují, ať už lidem či koním. Nyní bych chtěla nastínit tu negativní stránku podkování, kvůli které bych doporučila všem majitelům koní zauvažovat o zutí koně a pokud to lze, chození naboso.

Fotografie:

Budeme se bavit o tzv. korektním podkování, které se vyznačuje následujícími znaky (a jakékoli jiné podkování by majitel koně měl odmítnout a nelze ho považovat za příklad kování koní, s nímž se pak rády srovnávají bosé trimy):

– podkova je co nejlehčí, nová nebo neochozená, bez ozubů a hmatců (= pantoflice)

– je za horka upravená podle tvaru konkrétního kopyta, kterému zcela odpovídá

– je dostatečně dlouhá a široká, aby umožnila dobré podložení patek

– obměňuje se podle potřeby každých asi 6 týdnů (pokud kopyto roste rychleji, pak se obmění častěji, pokud roste pomalu, lze tento interval maximálně o 1až 2 týdny prodloužit)

– přibíjí se pouze na vyvážené a korektně upravené kopyto dle zásad jeho anatomie a funkčnosti (viz díl o správném tvaru kopyt), čili bez vyřezání chodidla a rozpěrek, bez zbytečného vyřezání střelu (pouze odstranit již starou rohovinu), se zkrácením špice, se zachováním krátkých patek, s dodržením patřičných úhlů kopyta a se zachováním nosného okraje skládajícího se ze stěny a cca 1cm širokého proužku chodidla podél bílé čáry

– podkováky nesmí zasahovat do zadní poloviny kopyta, aby co nejméně narušily kopytní mechanismus

– podkova má mít sáňkovité prohnutí na špici nebo jinak usnadnit překlop kopyta (= imitace mustang roll).

Takto okované kopyto sice bude mít omezené své přirozené funkce, kůň však s ním může velmi dobře fungovat do vysokého věku. Bude mít korektní tvar, zaúhlení, nebude mít ztížený překlop a při došlápnutí se země dotkne i střel, čímž nebude ohroženo zdraví následkem zvednutí chodidla vysoko nad zem a chozením „pouze po stěně“. Bohužel i takové okování má své velké nevýhody, z nichž vidím jako významné především následující:

1. Nemožnost častých úprav

Pokud kopyto příliš neroste, není obvykle žádný problém. Pokud však roste rychle, poněkud delší interval mezi překováním způsobí, že se mění úhly kopyta, zatížení kloubů a šlach končetiny – a po korektuře a překování se vše velmi rychle zase změní „zpět na původní stav“. Funguje-li aspoň částečně kopytní mechanismus na okovaném kopytě, pak se rychleji opotřebují jeho patky, zatímco špice chráněná podkovou zůstává dlouhá. Korektně okované kopyto se proto stává stále ostroúhlejším a má tendence k přetěžování patek a jejich podsouvání. Navíc je třeba myslet na to, že roste kopytní stěna, která je chráněná podkovou. Za 6 týdnů vyroste dejme tomu o 1cm, čili stěna o 1 cm oddálí podkovu od nosného okraje chodidla. Kůň tak chodí pouze po stěně, ta má tendence se vytáčet ven (dělat sukni, jak by tomu bylo u bosého kopyta s přerostlou stěnou), ale podkova tomu nedovolí, dochází k velkému pnutí v lístkové škáře stěny, praskání rohoviny, separaci stěny, vytlačení korunky apod., což je stav pro koně přinejmenším nepohodlný, ale dost možná i bolestivý.

Problém nastává i ve chvíli, kdy má kůň nepravidelný postoj či nepravidelné kopyto nebo pokud je snaha pomoci podkovy změnit tvar kopyta, upravit nějaké nekorektnosti. Jednou za 6 týdnů upravit kopyto a pak zase tak dlouhou dobu čekat, to je příliš dlouho. Mnohem lépe se tyto změny provádějí na bosém kopytě, které lze lehce poupravit třeba co týden, pokud je potřeba. Veškeré změny, které chceme s kopytem provést, je proto lepší řešit naboso, až pokud je to z nějakého důvodu nemožné, se uchýlit k podkovám.

2. Omezení kopytního mechanismu a zúžení kopyta.

Už jsem zmínila kopytní mechanismus, čili něco, co jednak tlumí otřesy při došlápnutí, a jednak pomáhá pumpovat krev v kopytě. Je zřejmé, že podkova ho omezí i v případě, že konce podkov jsou správně dlouhé a široké a podkováky jsou přibité pouze v přední polovině kopyta. Pokud je však okované kopyto vyvážené a korektně upravené, střel se dotýká země a patky jsou nízké (ne však podsunuté) a široké, nemyslím si, že by právě omezování kopytního mechanismu bylo to nehorší na světě. Pokud se bosý kůň pohybuje dlouhodobě po měkkém povrchu, ani jeho kopyto nebude příliš pracovat (a časem může skutečně připomínat kopyto okované).

Co se týče zúžení, opět je to především problém nekorektního okování. Správně okované kopyto se možná zúží, avšak jen málo, a je skutečně velkou otázkou, zda zrovna tato věc mu může nějak uškodit. Lidé v botách mají také užší a menší chodidla, než bosonozí domorodci, a samotná tato skutečnost jim život nijak nezkomplikuje. Ostatně zúžení kopyt není jen výsadou okování; i celá řada bosých koní tímto fenoménem trpí, především v případě, že se pohybují na suchém, ale měkkém povrchu (písek), který rohovinu zpevní, ale nepodporuje roztahování kopyta prostřednictvím kopytního mechanismu.

Na podkovách mi proto vadí spíš následující bod:

3. Zvýšení hmotnosti kopyta a větší otřesy při došlapování

Obojí spolu vlastně souvisí. Čím je nějaký předmět těžší, tím větší rychlostí a větší silou dopadne na zem. Pokud navíc není schopen náraz tlumit, silná energie vzniklá při nárazu se šíří jako destruktivní vlnění nahoru po končetině a trpí všechny klouby. Zkuste si obout boty s hrubou železnou podrážkou. Pokud budete chodit pomalu, časem si na novou hmotnost a tvrdost zvyknete, pokud však budete chtít běhat, nedej bože po tvrdém povrchu, končetiny ani další části těla vám nepoděkují.

Okovaný kůň by proto měl ještě méně chodit po tvrdém než kůň bosý! Vyhýbat se silnicím či „na beton vyschlé hlíně“. Už vůbec ne po nich klusat či dokonce cválat a skákat! Je to pro něho nejen nepohodlné, ale i zdravotně velmi nebezpečné. (Ostatně ani bosý kůň by tuto práci neměl dělat, ani bosé kopyto dostatečně neutlumí nárazy o tvrdý povrch. Po tvrdém se prostě jen krokuje!)

4. Klouzání a neklouzání

Podkova zcela logicky mění trakci (tedy klouzavost či neklouzavost) kopyta na nejrůznějších površích. Je známo, že pantoflice na asfaltu, betonu, ledě či udusaném sněhu je vlastně jako brusle a zvyšuje riziko pádu. Ani vlhká tráva není pro ni bezpečná. Proto se její dolní plocha různě upravuje, aby se klouzání snížilo. Asi nejlepší je použití podkovy s výrazným profilem, jak je to běžné u dostihových či v Anglii u honebních koní. Už horší variantou jsou ozuby, které na rozdíl od „profilu“ mění tlakové poměry nosného okraje (prostě to pod patkami více tlačí), na tvrdém povrchu zvedají patky a tím mění úhel kopyta i končetiny. Ještě únosným řešením jsou ozuby nasazovací, které se použijí skutečně pouze a jen na trávě či jiném povrchu, kam se mohou zabořit. I zde však dochází k potenciálním problémům (o nichž se jen teoreticky mluví, nebyly nijak dokázané), že kvůli zaboření ozubů do země se kopyto nemůže v obratu ani trochu po povrchu pootočit a tím více trpí klouby končetin, než by tomu bylo u bosého kopyt či kopyta s pantoflicí, která se mohou „otočit společně s nohou“. Něco pravdy na tom asi bude … Bezpečnost jezdce například při parkuru, crossu či náročnější vyjížďce však v tuto chvíli má přednost.

Vyjmenovala jsem snad nejdůležitější nedostatky korektně používaných podkov (nemluvím o ceně, obvykle nemožnosti si koně kovat sám, zranění koní ve výběhu následkem pokopání, zášlapech, strouhání a jiných dalších problémech spojených s tvrdými a těžkými podkovami). Pojďme se však podívat na to, co se děje, když podkovy nejsou úplně korektně přibité nebo kopyto není korektně upravené. Opět vynechám stavy, které jsou vysloveně špatné a ukazují krutou neznalost či ignorantství podkováře nebo majitele (malé podkovy, těsné, nestejně vysoké ozuby, různé navařování, přerostlá kopyta, dlouhá kopyta, křivá atd.) a zmíním se o situacích, které se objevují i u profesionálních podkovářů a jsou velmi časté - a právem dělají podkovám špatné jméno.

1. Často je vidět umělé vyřezání klenby chodidla. Tím se chodidlo výrazně oslabí a kůň může být i s podkovami na nerovném terénu velmi citlivý, snadno dojde k otlakům, abscesům, či dokonce poškození kopytní kosti.

2. Obvykle je podkova pro teplokrevného koně silná 8 mm. Z toho vyplývá, že už samotné přibití podkovy na nosný okraj kopyta zvedne chodidlo a střel o 8 mm nad zem, než by tomu bylo u kopyta bosého. To má své výhody, především u koní s citlivým nebo plochým chodidlem: nerovný povrch ho tolik nebude tlačit. Na druhé straně se snadno stane – a často se stává – že okované kopyta mají výrazně delší stěnu, ta plus podkova způsobí, že chodilo a střel jsou hodně nad zemí a nemají šanci se při pohybu povrchu dotknout. Tím se úplně vyblokuje kopytní mechanismus, kůň ztrácí hmatové vnímání země a kopyto se velmi snadno začne zužovat. Ono tvrzení, že podkovy zužují kopyto, často vychází právě z této situace. Pokud se má kopyto upravit pod podkovu, je třeba s tímto počítat a opravdu zkrátit stěnu tak, aby ani po přiložení podkovy nebylo chodidlo se střelem a patkami příliš nad zemí.

3. Dlouhá špice je dalším častým znakem okovaných koní (samozřejmě i některých bosých). Kopyto se pod podkovu upraví, ale špice se mu nezkrátí plus se připevní podkova tak, že je vlastně pokračováním přední stěny. Vzniká velmi ostrá špice, velmi vyčnívající dopředu. Tím se zhorší překlopení kopyta, dochází k velkému tahu za šlachu hlubokého ohýbače prstu v místě střelkové kosti (jedna z příčin vzniku podotrochlózy), přesouvá se váha hodně na patky, ty se následně snáze začnou podsouvat, to ještě více prodlužuje špici a uzavře se začarovaný kruh. S tímto problémem se setkáme častěji u předních kopyt – tomu samozřejmě napomáhají podkovy s jednou čapkou uprostřed. Někdy nestačí jen udělat podkovu se sáňkovitým prohnutím, bývá často nutné zkracovat i špici na samotném kopytě, aby se vše přibližovalo známému „mustang roll“ u bosých kopyt divokých koní pohybujících se na tvrdém povrchu.

4. Úzké patky. Mnoho majitelů a jezdců chce po svém podkováři, aby udělal podkovy tak, aby příliš nepřečnívaly přes patky – do stran ani dozadu. Mají strach, že si je kůň ušlápne (a někdy i právem). Jenže pokud podkova trochu nepřečnívá, patky se po ní nemohou roztahovat a velmi často dochází k jejich zúžení až ke vzniku těsných patek. Rostoucí kopyto navíc často „bere podkovu s sebou dopředu“ a tím se stane, že vlastně patky začnou „plavat“ ve vzduchu a jejich podsouvání je téměř nevyhnutelné.

Jak je vidět, podkovy skutečně nejsou nic, co by kůň nutně musel na nohou mít. Jinými slovy: pokud není nezbytně nutné, nekovejte! Jenže ono někdy to nutné je a pokud člověk nechce být pokrytec nebo má i jiné ambice, než se dívat na svého koně na pastvině či na něm jezdit pouze za ideálních půdních podmínek, musí často po podkovách sáhnout. Nikdy by však neměl koně kovat s tím, že ty podkovy tam budou do konce života, naopak. Pokud to jen jde, měl by mu podkovy sundat a nechávat jeho kopytům „odpočinout“. Příště se proto zkusím zmínit o tom, jak mít bosého koně a jak z koně kovaného udělat bosonožce - ke spokojenosti své a hlavně té koňské.

Pozn.:

obr. 3: Okované přední kopyto. Podkova je dostatečně dlouhá a široká. Patky kopyta by mohly být kratší. Lepší překlopení přes špici, než je zdejší sáňkovité prohnutí, by umožnilo zkrácení kopyta vepředu a nakování na podkovu se dvěma čapkami (podobně jako na obr. 4).

obr. 4: Zadní kopyto s usnadněním překlopu přes špici. Dlouhá stěna má tendenci se roztahovat a jako sukně rozpínat do strany, čemuž brání podkováky. V tomto místě proto stěna „pracuje“, chce se vyboulit ven, nekvalitní rohovina praská a vylamuje se tak, že je problém vůbec podkovu přibít. Je vidět i vyklenutí korunky nahoru.

MVDr. Dominika Švehlová