Bez kopyt není koně Část 16.: … ale kůň nejsou jen čtyři kopyta

Celkem patnáctkrát jsme se na stránkách Fauny seznamovali s kopyty koní – jak vypadají, nebo tedy jak by člověk chtěl, aby vypadala, jak fungují, tedy jak si člověk myslí, že fungují, a jaké je nejčastěji postihují problémy. Jako takovou tečku za tímto seriálem bych si ráda dovolila malé subjektivní zamyšlení nad tím, že bez kopyt sice není koně, ale kůň – to nejsou jen kopyta.

Fotografie:

Léta letoucí se koně celoživotně kovali a s podkovami dělali vše, od sportu přes pohodové vyjížďky až po lelkování ve výběhu; bosí bývali jen někteří z nich na zimu nebo klisny s malými hříbaty. Tito kovaní koně byli často jezdecky využíváni i kus po svém dvacátém roce života. Posledních přibližně deset let je u nás dost koní, kteří podkovy nenosí. Ti sice většinou tolik nesportují, ale aktivně vozí své majitele taky – a rozhodně nežijí ani nejsou jezdecky využívaní výrazně déle než jejich okovaní kolegové. Řeči, že podkovy zkracují životnost koně, nejsou přinejmenším nijak objektivně ani statisticky prokázané; já si myslím, že ani nemohou být, protože to není pravda. Podkovy samy o sobě koně neničí. Ničí ho člověk. Podkovaný kůň v dobrých, zkušených a rozumných rukách na tom bude mnohem lépe než kůň bosý v rukách ignoranta, neznalce a začátečníka. Proč se tedy mluví o tom, že podkova je zlo?

Pravděpodobně proto, že je často pouze neuměle přitlučena na nesprávně připravené kopyto. Možná i proto, že majitel překovává až ve chvíli, kdy podkova upadne, ne v co nejčastějších intervalech. Že přece jen podkova znamená pro koně pohodlí a menší nesrovnalosti či začínající zdravotní problémy díky tomu „zamaskuje“ – nevšímavý majitel je pak snadno přehlédne a nechá dojít do hrůzného stadia, odkud už kopytu nebo i celému koni není pomoci. Dalším důvodem toho, že podkova „plodí nemocné koně“, může být i skutečnost, že okovaný kůň se bude ochotně pohybovat po nevhodném povrchu, poběží veselým cvalem po tvrdu i kamení, po hrbolech i kluzké trávě. Jeho kopyta to nebude tlačit, jako kdyby byl naboso, nedá svým pokulháváním či změnou pohybu jezdci najevo, že tento povrch není to pravé ořechové. A samozřejmě jeho klouby, šlachy a vazy budou trpět velkými otřesy, nevhodným ohýbáním či došlapováním. Naklusejte s bosým koně po štěrkové cestě! Po pár krocích toho necháte, protože on sám to rázně odmítne. Je snadnější „šetřit“ bosého koně než okovaného, když vám dá jasně najevo, co mu vadí.

Novodobí odborníci na bosý trim často ve svých monografiích píšou, jak mají bosí koně zdravější končetiny, svaly, šlachy, ale i plíce a jistě i jiné orgány. Nikdy jsem neviděla žádnou průkaznou statistiku, která by to potvrzovala. A i kdyby byla – docela tomu věřím. Věřím, že bosí koně jsou obecně zdravější než koně kovaní. Ale proč? Protože nemají na nohách železo? Omyl! Protože jejich majitelé obvykle mají naprosto odlišný přístup k jejich celkové práci i životnímu stylu a managementu. Je to totiž jako srovnávat jablka s hruškami. Trendem bosonohých koní se vydali většinou ti majitelé, kteří uznávají i pastevní nebo venkovní chov, obvykle dokonce 24 / 7. Jejich koně mají často po celý den dostatek pomalého pohybu, dýchají čerstvý venkovní vzduch, jejich tělo je vystavováno celé řadě podnětů a neustále „otužováno“ fyzikálními, biologickými i psychickými vlivy. Mají přirozenou stravu plnou vlákniny a nejsou ponecháni na pospas hladu ani nadměrným dávkám jádra. Většinou nesportují, tedy nezabývají se systematicky výkonnostním sportem, který může balancovat na hranicích fyzických i psychických možností koně. Protože jsou tito bosí a protože jejich majitelé nemají závodní či tréninkové ambice, pracují pod sedlem pouze tehdy, když to „jde“. Neběhají systematicky po tvrdém nebo naopak bahnitém povrchu, neskáčou celé série vysokých skoků, neprovádějí náročné a nepřirozené obraty a cviky, nejsou vystavováni stresu ze změn prostředí, cestování, náročných tréninků i nemožnosti „být skutečně koněm“. Copak není logické, že tito koně zůstanou déle zdraví? S takovým životním režimem ale bude dlouho zdravý i kovaný kůň. Pokud s ním budete pracovat promyšleně, s ohledem na jeho přirozenost i momentální možnosti, vybírat mu povrch, po kterém se bude pohybovat, pokud mu dopřejete pobyt jenom venku, na prostorné pastvině a s dalšími spřátelenými koňmi, sestavíte jeho krmnou dávku tak, aby odpovídala fyziologii jeho trávení, pak vám i celoživotně kovaný kůň bude sloužit více než dvě desetiletí.

Ideální chov jezdeckého koně je doslova ideální – lze se k němu přibližovat, ale nelze ho dosáhnout. Vždy je tu totiž něco za něco. Pokud se budeme držet kopyt, pak mají obě možnosti své výhody i nevýhody. Korektně okovaný kůň vyžaduje méně péče, protože mezi kováním s ním vlastně nelze nic dělat. Snese mnohem větší zatížení i mnohem nevhodnější podmínky, na ustájení i na ježdění. Má pohodlnější život. Nebude ho bolet každá drobnost a neodmítne splnit požadavek jezdce pouze proto, že se mu nepohodlně chodí – protože se mu bude chodit většinou pohodlně. Jako vám v kvalitních botách. Jenže právě toto způsobí, že u kovaného koně snáze přehlídnete první známky problému, snáze ho přetížíte a poškodíte. Snáze deformujete jeho kopyta a hůř budete napravovat vzniklé problémy. U bosého koně to vše poznáte lépe a snadněji a kdykoli můžete zasáhnout, abyste vrátili začínající problém do „normálu“. Zdravá bosá kopyta se dokážou velmi dobře a rychle regenerovat. Ale – bosý kůň potřebuje k pohodlnému a bezbolestnému chození výrazně lepší podmínky. Potřebuje správnou stimulaci kopyta, potřebuje pro jezdeckou práci pohodlný povrch, potřebuje, aby jeho jezdec byl k němu ohleduplný a nejednou se vzdal svých jezdeckých plánů, protože právě teď nejsou k plánované práci vhodné podmínky. Pokud máte bosého koně, musíte mnohem více přemýšlet o tom, zda žije správným životním stylem; jinak ho začnou kopyta bolet a pohyb pod vámi pro něho bude nepohodlný a možná i bolestivý.

S tímto souvisí další problém, který se v poslední době stále častěji objevuje: lehce poučený a nadšený (většinou) mladý / začínající majitel chce mít koně přirozeně bosého, protože to je „zdravější“. Tomu nelze nic vytknout, naopak. Jenže on si přečte několik tendenčních knih a článků a svěří svého koně do péče více či méně dobrého a zkušeného kopytáře (o tom, zda tento kopytář má skutečně odpovídající vzdělání, raději nemluvě). Nebo si zajde na víkendový kurz a kopyta svého koně převezme do vlastní péče. Kopyta. Strouhá je podle šablon, možná zkouší i jiné metody bosého trimu, hledá vhodné intervaly úpravy kopyt, řeší tu vyřezání rozpěrky, tam zaoblení stěny. Ale jeho kůň zcela nepřirozeně prostojí většinu dne v zabláceném výběhu u balíku sena, zdaleka neprochodí ani těch „obecných“ 15 kilometrů denně … Jak potom může tento kůň – a jeho bosá kopyta – fungovat při nárazových vyjížďkách nebo čundrech po kraji?

Mít bosého koně je jistě krok dobrým směrem. Ale kůň nejsou jen čtyři kopyta. A zdravý a ochotný jezdecký kůň nejsou jen kopyta vyřezaná podle paní XY nebo pána AB. Je to především o úpravě životního prostředí koně a o jezdeckém / tréninkovém přístupu jeho majitele. Pokud kůň nemá vhodné životní podmínky, počítejte s tím, že nebude na boso spokojený, možná ani nebude fungovat. Pokud mu nemůžete z nejrůznějšího důvodu vhodné podmínky poskytnout, pak je lepší vyhledat dobrého kováře a koně správně okovat, aby pro něho nebyl pohyb a práce tou nejnepříjemnější chvíli v životě. Pamatujte, že nepohodlné došlapování či dokonce bolest při chůzi se neomezují jen na kopyta, ale projeví se dříve nebo později i v dalších částech pohybové soustavy a časem možná i v jiných orgánech. Pokud se naopak rozhodnete dopřát svému koni přirozenost bosého pohybu, pak se připravte na to, že mu budete muset vhodně upravit jeho životní prostředí a dost možná i něco obětovat ze svých jezdeckých ambicí.

Ani jedno není vyloženě špatné. Špatné je pouze to, když je kůň nucen pracovat i v případě, že mu každý krok dělá zle. A to bohužel není ani dnes žádná vzácnost. Buď to majitel nevidí, nebo to dokonce – poblázněn některými scestnými názory – podporuje s tím, že kulhání je přece pro bosé kopyto přirozené, především při takzvaném „přechodu z podkov na boso“ … Není. Pro koně je přirozené pohybovat se za všech okolností s lehkostí a radostí, a pohybovat se hodně, dobrovolně a ochotně. S podkovami nebo bez.

MVDr. Dominika Švehlová